#jsemvevaru2017

Dvanáct měsíců uteklo jako voda a v Karlových Varech odstartoval 52. ročník Mezinárodního filmového festivalu. Přijela jsem už počtvrté a tentokrát jsem se ke vstupenkám na filmy dostávala způsobem odlišným od minulých let. Můj přítel si zařídil novinářskou akreditaci, v rámci níž mi sháněl lístky na snímky, které bych za běžných okolností viděla buď po hodinách strávených ve frontě, nebo taky vůbec. Teď už ale přejděme k filmovým událostem letošních Varů.

30. června

Zahajovací den festivalu. Nestihli jsme sice červený koberec, ale večerní koncert Českého národního symfonického orchestru nám zážitek bohatě vynahradil. Koncert uvedl James Newton Howard, skladatel hudby k sérii Hunger Games nebo k Shyamalanovým Znamením, oddirigoval ale jenom jednu skladbu. Následně na jeho místo nastoupil americký dirigent Carl Davis a pod jeho vedením se přítomní dočkali několika skladeb z bondovek (písně Goldfinger nebo Skyfall zpívané sólistkou byly top). Báječné zahájení.

1. července

Můj dnešní program už patřil jen a jen filmům (a taky jídlu, protože jíst se musí a hledání cenově dostupného oběda v centru města se může změnit v docela náročný úkol).

 
Jmenuji se Heath Ledger (sekce Zvláštní uvedení) - pokud jste k Heathovi a jeho filmům měli pozitivní vztah a jeho nečekané úmrtí vás opravdu zamrzelo, tak se vám tento dokument nemůže nelíbit. Ano, lze namítnout, že divák nemá šanci se dozvědět téměř nic o Heathově "temné stránce". Mluvící hlavy v podobě přátel a rodiny pouze velebí hercův talent, rozchod s Michelle Williams, podle mého názoru zásadní zlom v jeho životě, se okomentuje dvěma větami, a tak dále. Na druhou stranu máte možnost s pomocí mnoha archivních záběrů zjistit, že Heath byl skutečně všestranně nadaný (mimo jiné režisérské ambice) a můžeme se jen domýšlet, jakých dalších úspěchů mohl dosáhnout. 70% 

Zloději zelených koní (sekce České filmy 2016–2017) - velmi milé překvapení. Žádná komedie s dramatickými vsuvkami, jak poslední roky vypadá snad 90 procent české filmové produkce (ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale tahle žánrová změna je velmi osvěžující). Z postavy Pavla Lišky jsem měla během celého filmu velmi nepříjemný pocit, a i když tvůrci postupně dávkovali náznaky jeho skutečné povahy, ze "záchodové scény" mě až mrazilo. Potěšily ale výkony i ostatních, méně okoukaných herců. Námět je navíc opravdu zajímavý, o těžbě vltavínů jsem do té doby neslyšela. Škoda jen poněkud useknutého závěru, který s odhalenou pointou už dále nepracuje, pár minut navíc by filmu nemuselo uškodit. 80%

P. S. Snímek doprovázel předfilm s názvem Strom, ve kterém jsem se poprvé setkala s animační technikou malby na sklo. Vizuálně hodně působivé. 60% 


Než skončí léto (sekce Soutěž dokumentárních filmů) - dva relativně sympatičtí Íránci žijící ve Francii se na letním tripu (bez drog) snaží přesvědčit třetího z nich, aby se nevracel do rodné země. Tenhle obézní knírač mě bohužel přiváděl k šílenství a já jsem se těšila na každou scénu, ve které bude chybět. Docela problém. Průšvih nezachránila ani zábavná debata o třech typech prdů. Takže… nejhorší film letošních Varů. 30%

Dvojitý milenec (sekce Horizonty) - po loňské Elle jsem se setkala s dalším zástupcem současné francouzské kinematografie (evropské filmy běžně nevyhledávám). Dílo Françoise Ozona mi některými prvky - manipulativní hlavní hrdinka, otevřenější erotické scény – právě Elle připomnělo, první polovina snímku dokázala zaujmout působivým snímáním (točité schody, zrcadlová hala) i dějovou linkou, ve druhé polovině už se ale bizarnost lepila na bizarnost a hra s publikem zamotala hlavu nejednomu divákovi v sále Puppu. 60%

P. S. Na Dvojitého milence můžete od 13. července zajít i do běžné sítě kin. 

2. července

První dnešní film mě čekal až odpoledne, přesto jsem si nepřispala a utíkala jsem na Husovo náměstí, kde byl na jeden den vystaven Železný trůn z mé milované Hry o trůny. Na totožné rekvizitě jsem seděla už při své první návštěvě KVIFF v roce 2014, ale ani letos jsem nemohla vynechat příležitost na okamžik vládnout Sedmi královstvím ;). 

Nebudu zastírat, že to byl highlight celého dne, protože následující snímky mě zrovna neuchvátily. 

Arytmie (sekce Hlavní soutěž) - vztah dvou ústředních hrdinů - lékařů Káti a Olega - mě spíše rušil, motivace a chování Káti mi během celého snímku nebylo příliš jasné (tak chtěla se s ním rozvést, nebo nechtěla?). Olegův přístup k hypochondrickým pacientům i k byrokratickým nařízením byl ale velmi sympatický. Kdyby se stopáž zkrátila o půl hodinky a režisér a scenárista Chlebnikov divákovi předával pouze střípky z chodu ruské záchranky, mohla to být větší pecka. 60%

P. S. Alexandr Jacenko v roli Olega byl za svůj výkon zaslouženě oceněn festivalovou cenou pro nejlepšího herce.

Příběh jednoho života (sekce Horizonty) - s literární předlohou od Guy de Maupassanta obeznámena nejsem a film mě k jejímu přečtení rozhodně nenavnadil. Příběh vypráví o životě šlechtičny Jeanne, která se nešťastně provdá a… to je téměř celé. Samotný děj rozplizlý do dvou hodin hodně unavoval a nesympatické, nekonečně naivní hlavní hrdince přesvědčené o své pravdě skutečně nešlo držet palce. 30%

Zvláštní zmínku ještě věnuji filmu Terminátor 2: Den zúčtování. Lístek na jeho půlnoční projekci ve 3D jsem chytila už v online předprodeji a hodně jsem se těšila, že tenhle kultovní biják konečně uvidím. (Prosím, nelynčujte mě, na akční filmy jsem nikdy moc nebyla.) Bohužel jsem po celodenním programu byla příliš unavená na to, abych dokázala dvě a čtvrt hodiny plnohodnotně vnímat dění na plátně. Hned po příjezdu domů jsem si dohnala mezery a je to fakt dobrý ;). Dokonce tak dobrý, že jsem si několikrát za sebou pouštěla na Youtube tuhle epickou úvodní melodii. 85%

P. S. Arnolda ve 3D formátu si budete moct vychutnat v kinech od 7. září.

3. července

Dospala jsem deficit a nabrala síly na dvě večerní promítání.

Čára (sekce Hlavní soutěž) – režiséra Petera Bebjaka jsem zaregistrovala už díky fantastickým Případům 1. oddělení, jeho další kriminální seriály (ať už Mordparta nebo Specialisté) mě ale zaujmout nedokázaly. Ke slovenské filmové tvorbě navíc nemám přílišnou důvěru a Čáře jsem ve Varech dala šanci hlavně díky představiteli hlavní role Tomáši Maštalírovi, slovenskému Dr. Houseovi. Projekci uvedla početná (tuším 21členná) delegace plná sympatických tváří od herců přes kameramana až k režisérovi a já jsem jim moc přála úspěch (Bebjak na závěr festivalu získal cenu pro nejlepšího režiséra). Kromě Maštalíra mě potěšili hlavně Andrej Hryc s Filipem Kaňkovským, kterým to spolu šlapalo už v Příběhu kmotra. Téma pašování nejen drog, ale i lidského "tovaru" bylo zpracováno pěkně, tvůrci dovedli i vhodně střídat dramatickou rovinu s komediálními prvky. Na druhou stranu mě rušily některé scény, které pro celkové vyznění snímku neměly žádný vliv (cikáňata v růžovém autě, mrtvola v rakvi mrkající na kameru). Na Bebjakův další počin budu ale zvědavá. 65%

Baby Driver (sekce Půlnoční filmy) – a je to tady. Muhehe. Nejlepší film Varů. Nejlepší film roku. No dobře, tohle bych v červenci asi tvrdit neměla, ale už od prvních trailerů jsem si říkala, že by to mohla být pecka. Pak jsem se seznámila s tvorbou režiséra Wrighta a přestala jsem si být tak jistá (vyloženě se mi líbil jenom Scott Pilgrim proti zbytku světa). Jakmile ale začala půlnoční projekce v karlovarském kině Čas, moje obavy se rázem rozplynuly. Wright se mi poprvé absolutně trefil do vkusu a příběh čumáčka Babyho mě bavil od prvního do posledního tónu. Ta úvodní scéna! Ty kazetové mixáže, ach! WAS HE SLOW? Jděte na to do kina, fakt. Nebudete litovat. 90% 

4. července

Jejich nejlepší hodina a půl (sekce Horizonty) - po rozpačitějším úvodu se rozjede zajímavý vhled do zákulisí příprav propagandistických snímků, který podporují dobře zvolení herci (Claflinovi sekne dokonce i knírek, Nighy je hvězdou vždy a všude bez ohledu na velikost jeho role), výprava a hudba. A protože za hudebním doprovodem nestojí nikdo jiný než úžasná Rachel Portman, dojde v závěru i na dojetí. Jedno z nejmilejších překvapení festivalu. 80%

 

Obchod na korze (sekce Návraty k pramenům) – s československou novou vlnou asi nikdy kamarádka nebudu. Jsem samozřejmě ráda, že mi organizátoři letošního festivalu umožnili vidět naši první oscarovku (no, naši, spíš primárně slovenskou), ale kromě nějakého vhledu do historie samostatného Slovenského státu mi film vlastně nic nepředal. Jak hlavní hrdina dopadne, mi došlo asi v polovině (přemrštěné) stopáže, a ukřičená slovenština nebyla moc příjemná na poslech... 50%

Případ Nile Hilton (sekce Horizonty) - příběh detektiva, který není zrovna vzorem ctnosti (což v daném prostředí asi ani nejde) a který odkrývá pozadí zločinu v nejvyšších politických sférách. Nebyla jsem uchvácena, ale v závěru mě docela zamrazilo. 60% 

5. července

Happy End (sekce Horizonty) - z letošních francouzských snímků, které jsem měla možnost vidět, jasný vítěz. Bavil mě režisérův (držitel Oscara Michael Haneke) způsob vyprávění přes obrazovky počítačů a mobilů (a odhalování, kdo je autorem videí a e-mailů) i netradiční řazení scén, které divákovi dají smysl třeba až na konci filmu. Nejvíc mě ale uchvátil výkon dvanáctileté Fantine Harduin, jejíž postava byla zaručeně nejzajímavější. 75%

Návštěva 52. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary pro mě byla zároveň také odměnou za úspěšně absolvované státnice a lepší začátek prázdnin jsem si opravdu nemohla přát. Viděla jsem hodně zajímavých snímků, nasála nezapomenutelnou festivalovou atmosféru a strávila několik dní s tím nejbáječnějším ;). Budeme se těšit zase za rok.